Pronikat do jiných sfér je nejen možné, ale dělá to naprostá většina lidí. Paradoxně nejvíc ti, kteří se zuby nehty drží přesvědčení, že na co si nemohou sáhnout, to neexistuje. A pak také hledači jiných světů, lepších než je tento.
První setkání s tíhou hmoty může být náročné. Jak říká můj kamarád Standa: „Úplně se vidím, jak koukám přes okraj obláčku a volám: Hele, já vím, jak na to, pusťte mě, ukážu vám to! A pak najednou buch, narodím se a už je to jen: Mlíko, mlíko…“
Paradoxně nejsme málo duchovní, ale jsme málo přítomní ve hmotě svého těla a tohoto světa.
Zkusím to osvětlit. Představte si, že řídíte auto a u toho se koukáte na napínavý film. Pozornost, kterou budete věnovat silničnímu provozu, bude přinejmenším neúplná, a jen když budete mít štěstí, nestane se žádný karambol. Když se vybouráte, není to vinou špatného auta nebo blbé silnice. Kdybyste dávali lepší pozor, VŠIMLI BYSTE SI, že je třeba zpomalit nebo zatočit… Tohle smysl dává, ne?
Proč si nevšímáme?
Protože když jsme si někdy v minulosti všimli, tak to bolelo. Když jsme plně prožívali nějakou situaci, nebylo to příjemné nebo to vyvolalo omezující reakce okolí. A tak, abychom to zvládli, odpojili jsme se od plného prožívání. Přestali jsme se dívat s otevřenýma očima, ale jen občas jukli mezi prsty.
Když jdeme do kina nebo na koncert, zpravidla to je ze začátku příliš hlučné. Za chvíli si ale zvykneme. Vnější podmínky se nezměnily, ale naše prožívání se utlumilo. Když to pak skončí, slyšíme šumění v uších a vnímáme, jak jsme přetažení a přebuzení. Ostatní budou muset dočasně mluvit trochu hlasitěji, abychom je slyšeli. Pokud se v podobné zátěži ocitne naše srdce, vede to k odpojení všímavosti, mírnému znecitlivění.
A když se to opakuje a opakuje, je čím dál nemožnější najít cestu zpět do svého klidu.
Proč je dobré si všímat?
Občas mám pocit, že jsem se octla v odstředivce. Zatím si nedokážu zařídit, aby to tak nebylo. Možná to ani není možné. Ale už se dokážu rozhodnout, kde v té odstředivce chci být. Jestli budu neřízeně lítat na okraji rychlostí 1200 otáček za minutu, nebo budu stát v relativním klidu poblíž středu. Jestli budu unášená hurikánem nebo budu stát v jeho oku.
Klíčem je včas si všimnout, že se začínám otáčet, a použít svou pozornost, abych upravila místo svého pobývání. Ani to není úplně lehké, ale je možné se to naučit. A je to tím jednodušší, čím dřív si všimnu, že se něco děje.
Všímavost pro větší klid
Mohlo by se zdát, že budeme mít jednodušší život, když si ponecháme nějaké filtry pozornosti. Jenže potom je náš život až moc dramatický, stojí víc energie, než by bylo příjemné, a tuto energii nemůžeme využít k něčemu jinému, tvořivějšímu a příjemnějšímu. Když použiju další přirovnání – dojdeme až k medvědovi a pak to nějak řešíme, místo toho, abychom se rozhlédli, uviděli medvěda a obešli to jinudy.
Není nic lepšího na tom, když jako důvod nedostatku pozornosti k tělu máme „napojení na vyšší sféry“ oproti ironizování a zlehčování. Výsledek je pořád stejný. Nevyužíváme všechny možnosti a schopnosti, které máme, když jsme spojeni se svým tělem a jeho prožíváním.
Za obrázky k tomuto blogu děkuji různým autorům na Pixabay. Jde o royalty free images.
Napsat komentář