Vnímání klidu

Jaká míra klidu je pro náš život potřeba? Vnímání klidu nemusíme přirozeně umět, můžeme se to ale naučit.

Jedna klientka mi po terapii řekla, že tolik klidu jako u mě nezažila za posledních pět let. Je to aktivní úspěšná žena a navíc maminka dvou malých dětí, tak mě to ani nepřekvapilo.

Když jsem prožívala asi nejhorších období svého života, kdy jsem byla rozvedená, děti byly malé a já byla na pokraji finanční bídy, cítila jsem každý den velký strach o to, co bude, zda zvládnu zaplatit účty a nepřijdu o děti, protože je neuživím. Každý den, každou volnou chvilku mě pronásledovala představa, jak všechno končí, jak odvádějí děti pryč, co budu proboha dělat…

Jednou jsem zase seděla v téhle hrůze a najednou mi přeskočilo srdce. Jeden úder vynechalo a pak začalo mimo rytmus znovu tlouct. Hrozně mě to vyděsilo.

Vyděsilo mě, že mám takovu moc nad svým tělem, že dokážu narušit pravidelný tlukot srdce vyvoláváním strachu a prožíváním situací, které zatím ani nenastaly.

V ten okamžik jsem si uvědomila, že mým dětem nijak nepomůže, když skončím v nemocnici s arytmií. A že když mám moc zhoršit svůj zdravotní stav, musím mít taky moc ho zlepšit. Že záleží jen na mně, jakým směrem ho budu měnit. A začala jsem hledat chvilky klidu.

Klid totiž pro svůj život nutně potřebujeme. Naše tělo se nedokáže samouzdravovat a obnovovat mimo klidový stav. Když jsme v obranných nebo útočných reakcích, tělo věnuje veškerou energii na to, aby v náročné situaci obstálo. Naše současné trable se ale většinou nevyřeší tím, že něco praštíme klackem po hlavě nebo že vylezeme na strom. Doba, kterou strávíme ve vybuzeném stavu je často velmi dlouhá. Z rovnováhy nás vyvádí dlouhodobé stresy – a taky náš vyšší mozek, který nám s mylně použitou kreativitou vykresluje to nejhorší, co si jen dokážeme vymyslet. A naše tělo oddaně prožívá tyhle hororové scénáře se všemi hormonálními a dalšími fyzickými projevy, jako by se skutečně staly.

Jak z toho ven?

Uklidnit se. Jenže to jde opravdu těžko, když vám v hlavě lítají tisíce myšlenek. Ani ujišťování okolí, že „to dobře dopadne“ nijak zvlášť nepomáhá, protože tomu prostě nevěříme.

Pro mě bylo klíčové rozdělit čas na menší celky a připustit, že právě teď je všechno v pořádku.

Přestala jsem se snažit ustát svou situaci jako celek, protože to nebylo možné. Dokázala jsem si ale říct, že právě teď světla svítí a kolem mě je teplo a nemáme hlad. Jestli se to za týden nebo za měsíc změní, není teď v jednání. Dokázala jsem najít ten kousek reality, který jsem dokázala přijmout jako klidný. Neztrácela jsem energii tím, že bych si lakovala svou situaci na růžovo, ale ani že bych si nedovolila odpočinout, dokud nebude vyřešená nejlépe na 150 procent.

Když jsem si dokázala najít okamžiky klidu, kdy jsem si opravdu dopřála pocit uvolnění, i když jen pro ten jeden okamžik, začala se i má situace měnit.

Ve stresu prostě nedokážeme udělat nejprospěšnější rozhodnutí, to není žádná nová informace. Stejně platné ale je i to, že i malá změna je lepší než žádná. I krátký okamžik klidu je lepší než žádný a jeho vytvoření záleží jen na naší ochotě najít takový kousek času, který dokážeme udržet jako klidný. Neřešíme celou situaci najednou, když to není možné (což většinou není), ale dopřejeme sobě, své mysli a tělu prostor na regeneraci a přijímání nových řešení a nápadů.